Na sociálních sítích jsem se vás nedávno zeptala, co by vás ve spojitosti se mnou a mojí tvorbou zajímalo. Při pročítání vašich odpovědí jsem si všimla, že se určité otázky opakují a převážně se týkají začátku mé dráhy botanické ilustrátorky, budování značky a.ch watercolor a podnikání. Nejprve jsem chtěla jako vždy odepsat na dané otázky jednotlivě, ale pak mě napadlo zodpovědět dotazy formou článku. Když jsem si totiž v hlavě sumírovala odpovědi, došlo mi, že všechny dohromady vlastně tvoří můj příběh o cestě za akvarelovým snem. A ten bych tady teď ráda vyprávěla. Pohodlně se tedy usaďte, bude to dlouhá jízda a místy možná bude připomínat tu na horské dráze!

 Na počátku a.ch watercolor bylo mnoho chyb a omylů, ale také cenných zkušeností a hlavně nespočet tahů, díky kterým jsem mohla umělecky růst a zdokonalovat se. Bílé sasanky toho byly nedílnou součástí. 

Jak to všechno začalo…

Už odmala jsem byla kreativní člověk. Mamka říká, že stačilo, aby mi dala pastelky, papír a hodiny o mně nevěděla. Kromě malování jsem měla ráda nejrůznější tvoření a stříhání, ale vodovky, které jsou určitou obdobou akvarelu, mě tehdy příliš nelákaly, což se teď zdá být trochu úsměvná ironie. Na gymplu jsem navštěvovala výtvarný kroužek v ZUŠ, kde jsem měla štěstí na úžasnou paní učitelku. Právě ona ve mně probudila skutečnou lásku k umění. Po střední škole, když jsem se především z praktických důvodů vydala na chemickou vysokou školu, musela kreativita ustoupit na chvíli stranou. V červenci roku 2017, po letním zkouškovém v druhém ročníku, jsem si ale řekla, že chci občas vyměnit pipetu za štětec, a tak jsem si koupila akvarely. Výběr byl téměř náhodný, prostě mi při prohlížení e-shopu s malířskými potřebami padl akvarel do oka. Opravdová láska k němu přišla až poté, co jsem s ním začala pracovat a pochopila, o jak úžasnou techniku jde. 

„Myšlenky jít na uměleckou školu jsem určitě měla, ale vyrůstala jsem v přesvědčení, že je důležité vystudovat něco praktického, co mě uživí. Chemie pro mě byla jasnou volbou. Nemám to svým rodičům za zlé a chápu jejich obavy. V rodině nemáme nikoho, kdo by se živil uměním nebo pracoval na volné noze. Nevím však, zda pro ně bylo jednodušší vstřebat, že jsem studovala pět let chemii a do laborky nikdy nenastoupila.“

Na konci pátého ročníku předloňského roku jsem měla ve svém oboru na částečný úvazek práci, která mě hodně ubíjela. A jelikož se blížily státnice, chodila jsem po pohovorech a hledala si něco jiného. Byla jsem z těch nabídek nešťastná, a to hlavně po finanční stránce. Už tehdy jsem po malých krůčcích ale začala tvořit vlastní značku. Nebylo ovšem jednoduché mezi laborkami a přednáškami stíhat malovat, natož vyrábět autorské produkty. Když proto říkám po malých krůčcích, myslím opravdu po malých. Uvnitř sebe jsem věděla, že pokud budu chtít budovat značku při zaměstnání, nikam neporoste. Po čase, kdy jsem stále bez úspěchu hledala vhodnější pracovní místo, jsem doma konečně oznámila, že přestávám hledat práci v oboru. Zní to asi hodně bláhově - odvážná chemička se šla živit malováním… Realita podnikání ale byla taky neúprosná. Celé dosavadní podnikání muselo projít obrovskou změnou. Stejně jako já.

„Škola mi tehdy v podstatě zabírala běžnou pracovní dobu. Výhodou bylo volno po zkouškovém, tvoření byla moje veliká motivace udělat zkoušky co nejdřív.“

Protože jsem začala tvořit svou značku postupně už při vysoké škole, měla jsem na jednu stranu trochu výhodu, protože jsem nezačala dělat jen tak něco z fleku. Nějaké základy, zkušenosti a znalosti už tam byly. Brzy jsem sice zjistila, že mé podnikání není vůbec postavené tak, aby mohlo být mým jediným zdrojem příjmů, ale díky mé skvělé kamarádce Báře, která mi dávala upřímnou zpětnou vazbu, jsem se časem dostala na tu správnou cestu. Na rovinu mi řekla, co všechno je špatně (a že toho bylo!) a já se musela začít otáčet, vymyslet úplně nový koncept. Přiznám se, že kdyby nebylo jí, dost možná bych se pořád plácala na začátku, kdy všechno bylo dost těžké. Na mysli mám především desítky hodin práce po nocích a tu fázi, kdy ještě nemáte finance najmout si někoho, kdo by vám s tím vším pomáhal. Nechtěla jsem si na nic půjčovat, takže jsem si na všechny změny a pokroky nejdřív sama vydělala. Doteď si pamatuju, jak jsem skoro všechny vydělané peníze z práce ke škole utratila za předělání své první dílny. Hodně jsem se toho také musela naučit sama, jelikož jsem nebyla z oboru podnikání ani marketingu nebo financí. A jak jsem už zmínila, v nejbližší rodině nikdo nepodniká, aby mi poradil. 

Líbí se mi, jak ze samotných těch květů na šatech se dá poznat, kde už tenkrát moje srdce doopravdy bylo.    

Co se týče rodičů a jejich přijetí mého nápadu, i v tomto ohledu to nebylo úplně jednoduché, respektive pro ně to bylo poněkud těžké. Odpromovala jsem s červeným diplomem z chemie a začala budovat pro ně něco nepochopitelného a neznámého. Nechci úplně říct, že mi nevěřili, ale musela jsem si jejich důvěru získat až prvními úspěchy. Teď už mám z jejich strany naprostou podporu. Největší oporou je ovšem můj přítel, který o mně nikdy nepochyboval a stojí při mně, ať jsou v mém podnikání lepší nebo horší časy. 

„Vždycky jsem toužila mít svoji značku autorských produktů, něco vyrábět, tvořit. Namalovat ilustraci bylo skvělé, ale mrzelo mě, že tím to skončilo. Chtěla jsem najít možnost, jak ilustrace dostat k více lidem, potažmo k zákazníkům. Nejdříve jsem toužila po svých plecháčcích, na které jsem si hned ze začátku koupila technologii. Mým dalším velkým snem byly látky! A jak víte, tenhle sen už se splnil. Doteď nechápu, jak rychle!“

Úplně první produkty, které jsem vytvořila, byly šperky, ale ty vznikly ještě před samotným a.ch watercolor. Za první značkové produkty proto považuji až následné plecháčky. Předloni v létě mi jedna firma nabídla možnost výroby plecháčků s vlastními motivy. Připravila jsem tedy ilustrace, nechala je natisknout a byla to nádhera! Hlavně mě ohromilo nadšení zákazníků, to bylo naprosto neskutečné a obrovsky motivující. Později jsem zainvestovala do vlastní technologie. Tento krok byl důležitý pro získání větší svobody ve výrobě.

 Držet v ruce své první plecháčky bylo splněním mého snu. Netušila jsem, že je to teprve začátek.

Zhruba právě v tom období, kdy jsem startovala s výrobou plecháčků, začal už být zapotřebí i vlastní prostor – nějaká dílna, kde bych mohla mít technologii, sklad a další věci. U látkových produktů je ta výhoda, že se šije u švadlen, které mají vlastní dílnu, takže v tomhle směru jsem nepotřebovala prostory rozšiřovat. Nicméně dnes mi i ta moje původní malá dílna, kterou jsem si nakonec zřídila v jedné z místností doma u rodičů, dnes už přestává stačit, a proto pokukuji po nových větších prostorách.

„Nyní je to přibližně rok a půl, co podnikám na hlavní živnost. Zpětně vidím, jak velké to s sebou přineslo prozření a musím přiznat, že ještě teď občas s něčím bojuju, ač to není vidět. Tím, jak podnikání roste, člověk zjišťuje, kolik dalších povinností má. Za rok od podnikání jsem se stala plátcem DPH (o tom se mi ani nesnilo!) a založila jsem vlastní s.r.o. Teď jsem ve fázi, kdy se za osmnáct měsíců mého života strašně moc změnilo a já se to momentálně snažím vstřebat a ukočírovat. Při podání prvního daňového přiznání na hlavní živnost mě zasáhla krize, zda to budu takto schopná zvládat i dál.“

Inspirace přinášející první úspěchy  

Alfou a omegou mé tvorby jsou ilustrace, takže teď zase na chvilku zpátky k nim, protože dotazy na proces malby mi od vás chodí nejčastěji. Velice oblíbenou otázkou je, jak si vybírám, co budu zrovna malovat. Mám na to jednoduchou odpověď. Vedu si seznam, kam zapisuji rostliny, které mě napadnou, že by mě mohlo bavit je malovat. Přijdu na ně buď tak, že je někde vidím růst, nebo si o nich přečtu. Jindy je náhodou objevím v herbáři, kterým čas od času listuji. Také si zapisuji tipy svých zákazníků, když se některé motivy často opakují. Hortenzie ale například byla naprosto spontánní nápad. Inspiraci u jiných tvůrců nehledám třeba skoro vůbec. Botanické ilustrátory jsem si začala vyhledávat až v poslední době, abych měla větší odborný přehled.

Když už mám představu o předloze, dám se do malování. Začínám se skicováním, skicu poté překreslím na akvarelový papír a následně začínám s nanášením jednotlivých vrstev akvarelem. Celý proces malování mám spojený s klidnou atmosférou a vyrovnanou hlavou. Vždy si pustím nějakou uklidňující hudbu, udělám si dobrý čaj, nebo kafe a zapálím si svíčku. Zkrátka si navodím pohodovou atmosféru, protože u tak detailní práce je zapotřebí být opravdu v pohodě. Samotný proces malby většinou trvá od padesáti hodin (to je u jednodušších ilustrací) do sta hodin (tak tomu bylo například u náročnější Hortenzie). Hodně záleží na velikosti ilustrace a složitosti květenství.

Nově zkouším malovat na větší formáty. Hortenzii jsem malovala na akvarelový papír velikosti A3. 

Ačkoli si malování moc užívám, je to nepopsatelně krásný pocit, když mám před sebou hotovou ilustraci. Pocit radosti a naplnění ještě pak znásobí pozitivní reakce mých sledujících. A když potom přijde zpětná vazba od spokojených zákazníků, kteří si koupili nějaký produkt s danou ilustrací, je to absolutně nejvíc. Tím se kruh nadšení a vděku pěkně uzavírá. Ačkoli ne, vlastně bych zapomněla na jednu další mimořádně důležitou věc. Jde pro mě o něco zcela nového a naprosto neuvěřitelného – vlastní výstavu! Toto jaro jsem měla v městské knihovně v Dobrušce expozici vybraných ilustrací ze své tvorby. V případě, že jste ji nestihli, pro vás mám dobrou zprávu. V červenci v roce 2023 plánuji vystavovat v arkádách zámku v Novém Městě nad Metují. Asi vám ani pořádně nedokážu popsat slovy, jak nadšená z možnosti veřejné výstavy jsem. Je to splněný sen!

Za podobně velký úspěch beru ovšem třeba také to, jaká a.ch komunita vznikla na mých účtech na sociálních sítích. Jde o nesmírný poklad, kterého si vážím. Nejspíš je jasné, že je pak daleko snazší tvořit, když víte, že máte oporu ve svých zákaznících. Vedle tohoto musím zmínit i loňskou spolupráci s čaji značky Grešík, na jejichž obalech jsem se podílela. Když jdu do zdravé výživy nebo lékárny a vidím krabičky s čaji s mými ilustracemi, pořád se culím. Dalším obrovským zážitkem a velkou poctou bylo natáčení reportáže pro Toulavou kameru, kterou loni odvysílala v předvánočním čase Česká televize. Teď však téma, co považuji za svůj největší dosavadní úspěch, raději opusťme, protože samochvála, jak se říká, smrdí, a to si na voňavém rozkvetlém a.ch blogu nemůžeme dovolit (přestože vím, že právě téma úspěchu vás hodně zajímá. :-)   

 Malování na zakázku pro značku čajů Grešík nebo natáčení reportáže do Toulavé kamery pro Českou televizi jsou potvrzením, že se všechna ta snaha vyplatila a veškerá rizika, která jsem na začátku svého podnikání musela podstoupit, stála za to. 

„Natáčení Toulavé kamery bylo nejzajímavější pracovní událostí za poslední rok. Postavit se před kameru je zkušenost k nezaplacení. Byl to zážitek, který byl radostný a děsivý zároveň. Natáčení, samotná reportáž i ohlasy byly neskutečné. Děsivé bylo to, co se dělo potom, respektive jaké osoby a vzkazy taková nevinná reportáž o malování přitáhla. Naštěstí jich bylo ve srovnání s milými zprávami minimum. Víckrát už však své osobní telefonní číslo takto veřejně dávat nebudu, to byla velká hloupost, která mě poučila.“

Tímto se s vámi pro tento okamžik zatím loučím. Děkuji vám za všechny dotazy. Jelikož jich bylo opravdu hodně, brzy se můžete těšit na další část, protože tímhle můj příběh zdaleka nekončí. I nadále proto sledujte můj blog, Facebook nebo Instagram, ať si nenecháte ujít pokračování a odpověď třeba právě na vaši otázku. 

Ať Vám kvete každý den!